Ať to není zase…

Marek Řezanka

Černá a bílá utopí se v mlze:

Za křížem s trny brána Terezína

sklání své čelo – vrásčité a drzé.

Mansarda v ústech žvýká řetěz. Vinna.

Jak se jen stalo, že jak pytle vezli

lidi, z nichž rázem pouhý odpad činí?

Minulost čouhá jako zcela zrezlý

hřeb, který nikdy neznal dobrodiní.

Zoufalství, vlhkost, zmar. To vše tu vzlíná.

Vestoje spali natěsnaní vězni.

Dřevěná lože svírá zatuchlina.

Bezmoc je všude. Jen tak neodezní.

Chatrné šaty, tyfus, k tomu mrazy.

Zkažená strava. Ruka, která týrá.

Umlčí plyn ty, kdo se nenakazí.

S lidskostí byla ušlapána víra.

Na stole v prachu spanilá tam leží:

Je jako záblesk – a ne nepatrný:

Červená růže, která zrůdný režim

do krve zkusí drásat svými trny.

Z transportů smrti málokdo se vrací.

Z tisíce osob asi dva tři lidé.

Beznaděj tady měla koncentraci.

Vybrala daně. Značné. Každý týden.

Vezli své mrtvé – jako kdysi dříví.

Po dětech kresba nebo báseň zbývá,

nebo jen jméno, které ústa zkřiví.

V peci jsou kosti. Minulost je živá.

Za vraty tíseň na kůži se lepí.

Otázkou je, zda toto je již pasé?

Stačí, když v krovech usídlí se sklepy:

Učiňme všechno, ať to není. Zase…

 Zde je báseň namluvena: http://www.muamarek.cz/files/mp3/at-to-neni-zase....mp3

 Zrůdnosti nacismu bychom si měli připomínat zejména ne proto, abychom nenáviděli, ale abychom nezapomínali. Prvním krokem k přepisování dějin je totiž jejich neznalost ze strany těch, kteří mají tvořit národ a kteří se k ní mají hlásit.

V bývalých Magdeburských kasárnách v Terezíně jsem objevil německy psanou báseň, jež mě velice oslovila: Svou syrovostí, naléhavostí, ale i nadějí, která z ní přímo křičí.

Zkusil jsem ji volně přebásnit, aby smysl zůstal zachován, a forma byla pokud možno neporušena.

Takhle ti zpívá Terezín…

(Das Liedchen von Terezienstadt, překlad)

Nás na čtyřicet tisíc Židů

smířit se snaží s pohanou.

Ti, kteří neodjeli v klidu

do Polska, rakev dostanou.

Oděni víc než velmi spoře

v kasárnách vyhlížíme hvězd,

věčný svit na tom temném dvoře

pomáhá hrozný tlak nám snést.

Svoboda sídlí ve vesmíru,

ne v kasárnách, z nichž nelze ven.

Ve snech snad ještě máme víru:

Jak dlouho jen, jak dlouho jen.

Něčí jsi bratr, otec, syn:

Takhle ti zpívá Terezín.

Svádíme boj za život holý

s každým dnem zvyklí bídu brát.

Hrdost? Ten přepych nedovolí

hlad, kdy lze žebrat akorát.

Dřív by se člověk toho zdráhal,

polévku srkat jako zvěř

z plecháče – pravda je však nahá:

Žer, nebo chcípni – to mi věř.

Maska všem tady rychle padá,

ztraceni naučí se krást.

Každý chce přežít: Je to zrada?

Zde je jen on – a žádná vlast.

Něčí jsi bratr, otec, syn:

Takhle ti zpívá Terezín.

Někteří z nás se na to ptají,

zda se tu k peklu neklesá.

Dřív byli koně v této stáji,

dnes tu spí lidí šedesát.

Líce jsou propadlé až běda:

Z lačnosti tloustnout nedá se.

V táboře pouze sen nás zvedá

o měkkém loži, terase.

Statečný muž svou bolest tiší

přes den, kdy slunce praží moc.

Srdce nám rozežraly myši,

pláčeme vždy, když přijde noc.

Něčí jsi bratr, otec, syn:

Takhle ti zpívá Terezín.

Děti a starci pěkně spolu:

Z těch prvních klíčí něco z nás.

Ti druzí zesnou plni bolu,

k svým otcům vracejí se včas.

Smrt v černé zbroji trochu mate:

Jí děcko je zde šumafuk

i srdceryvný nářek matek,

z nějž stal se tady běžný zvuk.

I jinak zocelené chlapy,

s nimiž většinou nehne nic,

ta strašná ztráta matek trápí,

jak pláč jim trhá kousky plic.

Něčí jsi bratr, otec, syn:

Takhle ti zpívá Terezín.

Prý ve vzorovém tady ghettu

nás osud skřípl pěkně fest.

Čtyřicet tisíc. Stále jsme tu,

což zbytek z milionu jest.

Starosti nás zde četné souží,

bolí nás všechno, marná věc.

Z bláta se ocitáme v louži.

Žijeme ale, a to přec.

Osud nás svedl dohromady,

aniž je někdo tomu rád.

Doufáme aspoň, když jsme tady,

že vše se změní jednou snad.

Něčí jsi bratr, otec, syn:

Takhle ti zpívá Terezín.

Až jednou se to rázem změní

a strastem bude konec již.

Až mír budou znát pokolení,

pak zazpívám si doma, víš.

Však pokud osud jinak míní,

a rozkaz pohřbít mě tu dal,

svobodu budou holt mít jiní,

má báseň žít si bude dál.

Až všechen tento úděl zmizí

a tobě štěstí bude přát,

vzpomeň si, prosím, na tu krizi,

kdy se zoufalstvím kráčel hlad.

Něčí jsi bratr, otec, syn:

Takhle ti zpívá Terezín.

Zde je báseň namluvena: http://www.muamarek.cz/files/mp3/takhle-ti-zpiva-terezin....mp3.

Marek Řezanka